Pěstounský trenažer
Pěstounsky-trenažér-aneb-průvodce-pěstounskou-pečí-pro-začátečníky
23.07.2014 07:07
Pěstounský trenažér aneb průvodce pěstounskou péčí pro začátečníky.
Články o pěstounské péči, které se podobají jako vejce vejci, jsou v nich základní informační chyby (zda záměrné či z neznalosti pisatele, nevím), bludy psané lidmi, kteří v děcáku nikdy nebyli a pěstounskou rodinu neviděli, rozhovory s pěstouny, které jsou buď nicneříkající nebo idylické, reportáže v rodinách, kde jsou vidět jen šťastné a usměvavé děti. Tak to ale zdaleka není a i "obec pěstounská" není zdaleka tak soudržná, jak by se mohlo na první mrknutí zdát. Ano, je pravda, že pěstoun pěstounovi rozumí nejlépe, pěstounské rodiny se pochopí, mají děti s podobnými problémy, hendikepy a specifiky, ale to je asi všechno.
Je dobře, že se hledají rodiče pro děti z ústavů, je dobře, že se o náhradní rodinné péči hodně mluví.Trochu se to ale v poslední době přehání s tím slunečným oparem a už jen zbývá pořad v televizi typu "chcete mě?". Rozdíl je ale zásadní: tyhle děti vám nebudou vděčné, nebudou "jako" vaše vlastní.
PROSTĚ PROTOŽE NEJSOU VAŠE VLASTNÍ! Nic víc, nic méně. Dokázat pochopit a překonat tuhle jedinou větu je, dle mého základna, podstata, celé pěstounské péče. Vím, že člověk nemůže vlastnit ani své biologické děti ani manželku, manžela...prostě nikoho, ale jak víme, přivlastňování je jedna ze slabostí lidí, pěstouny nevyjímaje.
Psychologický výraz "syndrom opuštěného hnízda" jistě každý zná. Jenomže děti z kojeňáků, děcáků a jiných -ků, jsou KUKAČKY. Kukaččí mládě, které kouká na to, aby mělo nejvíc jídla, nejvíc hraček, nejvíc pozornosti, nejlepší místo, nejčastější pochvalu... A my mu to všechno dáme..., protože máme za to, že to ocení, že pochopí, co pro něj děláme, že to bude někde vidět a znát...ekvivalent pro to je výraz: BUDE VDĚČNÉ!
Na toto všechno máme ŠKOLENÍ! Jsme proškolení skrz naskrz až z toho jde hlava kolem. Informace o deprivacích, ADHD, vyhoření, týrání a psychických potížích dětí, se na nás hrnou ze všech stran. Krádeže, agresivita, pomočování... Připadám si, jakobych i já trpěla duševní chorobou.
Jak jinak si vysvětlit, že minimálně čtyři školení z pěti se týkají toho samého. Páté je legislativní mišmaš, který stejně vykládá každý jinak a co soudce, to jiný názor, co pěstoun, to odlišná zkušenost. Představa, že má pěstounská kariéra bude trvat přibližně dalších patnáct let a já každý rok prosedím, prozívám a prospím na školeních několik set hodin u totožných témat, je pro mě nepředstavitelná.
Rozhodli jsme se proto, že sepíšeme následující:
PĚSTOUNSKÝ TRENAŽER PRO ELÉVY. PRO ZAČÁTEČNÍKY V BRANŽI PĚSTOUNSKÉ.
Základem úspěšnosti náhradní rodinné péče je zodpovědné rozhodnutí – umění odhadnout vlastní možnosti a síly.
Proto je dobré se zamyslet nad svým životem a sami sebe se zeptat:
(toto se dočtete na webových stránkách informujících o pěstounské péči)
- Jsem tolerantní a otevřený/á druhým?
- Mám dost fyzických a duševních sil, abych dítě vychoval/a?
- Budou mi stačit finanční prostředky?
- Co se mi v životě podařilo, co jsem dokázal/a?
- Co se mi nepovedlo, co mi schází?
- Jaké bylo moje dětství?
- Jaké jsou mé partnerské vztahy? Mé manželství?
- Jsem ochoten/a se vzdát svého pohodlí?
- Jsem opravdu schopen/a věnovat se plně dítěti?
- Jsem ochoten/a se přizpůsobit?
- Věřím, že přesvědčím okolí, že toto rozhodnutí je správné?
- Nebude pro mě dítě překážkou v profesní dráze?
- Dovedu si představit, co obnáší výchova dítěte?
- Dovedu si konkrétně představit, jaké by dítě mělo být?
- Dovedu posoudit, jaké dítě bych opravdu nedokázal/a vychovávat?
- Mohu upřímně říci, čím mohu být pro dítě prospěšný/á?
- Budu schopen přijmout minulost dítěte?
- Budu umět porozumět jeho pocitům?
- Budu mít odvahu s ním opakovaně hovořit o jeho minulosti a původní rodině.
-
Toto se dočtete na webových stránkách, které se věnují náhradní rodinné péči.
Ano, většina z otázek je pro uvažující o pěstounské péči důležitá.
Pojďme se na ně podívat a trochu je rozebrat okem pěstounským, pohledem z praxe a s důkazy, víc než pádnými, bod po bodu si ujasníme, nad čím že se to máme vlastně zamyslet:
1. Jsem tolerantní a otevřený(á) druhým?
Nejsem žádná citlivka, nevadí mi že okolo mě poskakuje dítko, které není mým odrazem v zrcadla a šijí s ním všichni čerti. A nejen jedno dítě, ale za čas dvě, tři , možná i více, protože kdo jednou do téhle řeky vstoupí, namočí se do poslední nítě. Ze stránek inzerující dětičky bez domova, na nás hledí tolik smutných oček, že propadneme touze spasit celý svět. A i kdyby jsme nechtěli, do dětských domovů i kojeneckých ústavů, často přichází celé sourozenecké skupiny a neustále přibývají sourozenci dětí, které už máme v péči a naše bujaré mateřské pudy nám nedovolí brášku nebo sestřičku odmítnout. Tak vznikají početnější pěstounské rodiny a je to tak dobře! A tak se okolo nás začnou hemžit děti bílé, snědé i opravdu hodně opálené a žádné z nich nebude mít na čele nálepku " Jsem pěstouně". Sousedé, kteří nás znají, budou přesvědčení, že si plníme dům od půdy po sklep dětmi, aby jsme získali levnou pracovní sílu nebo plnili štrozok bankovkami těch nejvyšších hodnot. No a ti, co nás naopak neznají, budou v rozpacích. Jak to ta ženská stihla? To musela rodit snad každý rok! Proboha, to snad dopřála každému jiného tatínka, ne? Vždyť ty děti hrají všemi barvami. S příchodem dítěte bohužel zjistíme, že všechno je jinak než jsme si malovali a slýchali na přípravce. A největší šok dorazí ve chvíli, kdy nám definitivně dojde, že všechny zkušenosti, které jsme za léta své kariéry biologické matky nastřádali, jsou využitelné stejně, jako kdyby jsme se prokazovali výučním listem z učebního oboru kuchař číšník v leteckém průmyslu.
2. Mám dost fyzických a duševních sil, abych dítě vychoval/a?
My se ale nezalekneme. Víme, že na to máte! Jsme silní, odolní, hned tak nás nic nerozhodí. Ať si sousedé myslí co chtějí, nakonec dětí je dost, můžou si ten svůj barák naplnit taky, když si myslí že je to takový byznys. A to, že se za námi ve městě každý otočí, protože naše děti vypadají jak čokoládový puding se šlehačkou? To je nám teprve fuk! Černé, bílé, fialové, kdo by to řešil...jsou to přece děti.
Jenže...ono to tak snadné není. Jiné etnikum sebou přináší nemalá rizika, předsudky a v neposlední řadě všude narážíme na nepochopení okolí. Pokud máme dost sil i energie postavit se tomu čelem, nehroutit se z protočených zornic paniček, které si na svůj omlazený obličej nanáší tunu makeupu, i když vyběhnou ven s odpadkovým košem, poradíme si se sociálně zaostalým, často i negramotným, ale přesto po kontaktu volajícím, příbuzenstvem dítěte, jsme možná na dobré cestě.
Sice po nás pak OSPOD může chtít aby jste se naučili zpívat romské písničky, svíjet se v rytmu romského tance, vyprávět pohádky které nikdy nepochopíme a studovat dějiny kočovného národa, aby jsme dítě mohli seznámit s jeho kulturou a pomohli najít kořeny.
Jak už jsme ale zmínili. My na to máme! Proto jsme tady! Jsme odolní nejen psychicky, ale i fyzicky.
3. Budou mi stačit finanční prostředky?
Přestože přijímáme dítě do péče pěstounské, nikoli adopce, což znamená, že nemáme k dítku vyživovací povinnost, je třeba si uvědomit, že to ve skutečnosti žádný výdělek není. Jen blázen věří, že se jedná o dobrý byznys a dá se na něm zbohatnout. Kéž by to možné bylo, ale není! Dávky pěstounské péče se tváří jako pořádný balík peněz, ale ve skutečnosti se zpravidla rozutečou dříve, než se k nim vůbec dostaneme. Vůbec nechápu jak je to možné. V jeden den nám na účtě přistane pěkná porce peněz a tři týdny na to, jsou prostě fuč. No jo, jak by taky ne, když doslova vybílíme úsek s potravinami, protože nakrmit hladové krky, co jsou pořád při chuti není žádná sranda. Děti, které neměly nikdy uspokojené své potřeby, mají spoustu nesprávných návyků, které jim pomáhaly psychicky zvládnout svou nelehkou situaci. Nejčastějším zlozvykem je neustálá potřeba konzumace čehokoli. Prostě přejídání.
Taky v oblečení je to trochu jinak než u dětiček co nám doma odrostly. Vzpomínám si, že nám stačila například jedna bunda na dvě sezóny, dokud z ní dítě nevyrostlo. Teď to je jiné. Pořizujeme i tři bundy na jednu sezonu. Ne, že by pěstounské děti rostly rychleji, ale nemají zakotvený žádný vztah k hodnotám. Jednu bundu zapomenou v autobuse, druhou na dětském hřišti, ale hledat jí nepůjdou, přestože by mohly. Třetí bundu si rozervou, aniž by věděly, o co. Jistě že ne každé dítě..... jsou mezi nimi i dítka klidnější, o to ale roztržitější, takže to vlastně vyjde nastejno.
Náš pěstounský synek ztrácí neustále. Domů se vrací bez šály nebo rukavic prakticky pořád.
Ptám se ho " Kde máš tu modrou šálu, co jsem ti ráno dala? "
Odpověď je suchá jak větev v létě: " Upadla mi, mě se nechtělo pro ní vracet"
A tak to je se vším. Se školními potřebami, které děti ztrácí, s hračkami, na kterých si zkouší jejich trvanlivost.
Den po Vánocích , naši dva školáci, testovali na nových autech s dálkovým ovládáním, které z nich udělá větší ránu, když je budou házet z palandy.
Zařízení pokoje, kuchyně i dalších místností, které děti obývají, není rozhodně věčné. Nechceme vás děsit tím, že děti z pěstounské péče zničí na co přijdou, ono to tak je často i u biologických dětí, tady to je ale mnohem častější jev, protože tyto děti nikdo nikdy nevedl k tomu aby si věcí vážily a opečovávaly je. Buď zpravidla neměly nic, nebo bylo všechno všech. Nic nepatřilo pouze jednomu, konkrétnímu dítěti.
Proto je potřeba vědět, že amortizace u věcí běžných i těch méně běžných je mnohem větší než byla dosud. Věci jako ulámaná dvířka od skříně, rozklížené židle, rozervané záclony i povlečení, vymlácené skleněné výplně ve dveřích atd... je v pěstounských rodinách poměrně častý jev. To vše + stále rostoucí potřeby dítěte, na které příspěvek na úhradu potřeb dítěte mnohdy nestačí, dotujeme z odměny pěstouna, která má být určena nám, nikoli dítěti, protože to je náhrada za náš předchozí, leckdy daleko prestižnější, plat.
Budou mi tedy stačit finance? Jistěže budou, v nejhorším uvařím k obědu škubánky, co si s tím budu lámat hlavu.
4. Máte se zamyslet nad tím co jste v životě dokázali a co se vám skutečně povedlo.
Myslím, že všichni se ohlédneme do doby, kdy po našem domě vířily prach naše biologické děti. Byli jsme skvělí rodiče a vychovali jsme slušné, zodpovědné lidi. No pravda, nesmíme se při tom ohlédnutí moc babrat v minulosti, aby na nás nevyskočil strašák v podobě nějaké té třídní důtky, nebo dokonce dvojky z mravů našeho miláčka. Dokonce i k těm uloupeným cigaretám, co rozhodně nebyly jeho, ale uschoval si je u něj kamarád, musíme být shovívaví, kdo z nás to nikdy nezkusil? Ta záhadná střapatá rostlina co se náhle zjevila v našem skleníku mezi rajčaty, nás možná na chvíli vyděsila, ale žádné drama se nekonalo a z našeho dítěte se nestal dealer drog. A nebo si naše dítě prostě jen vyzkoušelo, že tohle nebude jeho šálek čaje. Přežili jsme pár pořádných mejdanů, návratů v časných ranních hodinách, kdy vyzváněcí tón v mobilu hlásil " trhni si nohou" , ale jinak jsme spolu s vlastním dítkem(ky) propluli zdárně pubertou i dospíváním. I ta rozbitá okna jsme za něj zaplatili, tak co. Dokázali jsme být tady pro něj v době pohody i drsných chvilek, stát mu po boku v období nešťastných lásek i nervozity u přijímacích pohovorů. Dokázali jsme že na to máme. Že i vy na to máte. Prokázali jste sami sobě, že nás problémy nezaskočí a dokážete zůstat nad věcí.
A vy, kterým tyto zkušenosti zatím chybí, nezoufejte, určitě se taky dočkáte. Soustřeďte se na něco jiného co se vám povedlo, určitě toho je spousta.
5. Co se nám v životě nepovedlo a co nám schází.
No tak tady, tady v tom bodě, by se taky nejspíš lecos našlo a nemyslím tím zrovna připálenou svíčkovou. Nepovedla se spousta věcí a spousta rozhodnutí byla špatná. Kéž bych věděla to, co vím teď, tenkrát na základce! To bych se učila jinak.
Taky bych si nevzala Pepu Smolíka ale Pištu Hufnágla!
Jenže, čas se vrátit nedá a zkušenosti jsou nepřenosné a tak chybujeme pořád, stále a furt!
Jedinou útěchou nám je fakt, že co nás neporazí to nás posílí.
Takže chyby nechyby, co bylo to bylo a už je to pryč a teď je teď!!!
Co vám schází???
No, přece to dítě! Proto jste tady, ale nikomu to neříkejte.
A chyby dělá každý, to dá rozum.
6. Jaké bylo moje dětství?
Krásné, milé, smutné, radostné, veselé, plačtivé, divoké atd.
bylo to dětství plné emocí, zážitků, přání, radosti, zklamání, poznávání, ztrát i nálezů.
Něco bych vymazala a na něco ráda vzpomínám.
Hodně jsem toho už zapomněla, aniž bych to zapomenout chtěla.
Oproti dětem, které na nás (nebo my na ně) někde čekaly, se mé dětství podobalo nebi s občasným mrakem.
7. Jaké jsou mé partnerské vztahy a mé manželství?
Ó jé, o tom by se daly vyprávět romány.
A co to vaše? Bylo či je klidné, nebo spíš Itálie, kdy se z každé výplaty kupuje nový jídelní servis? Bylo jedno nebo i manžel(ka) podléhal módním trendům doby? Je váš manžel původní a nebo jste ho podědili po kamarádce? Přišel s prázdnou a nebo se na vašem prahu ocitnul spolu s pubertálními dítky? Máte to doma rozdělené na moje děti, tvoje děti a naše děti? Máte společnou domácnost nebo k sobě docházíte ambulantně?
To je úplně fuk, důležité je jestli spolu dokážete vyjít, shodnete se alespoň v tom základním a nelezete si na nervy tak, že je doma neustálé dusno nebo tichá domácnost.
I když ta občas taky nezaškodí.
Jsou dny, kdy miluji tichou domácnost, ale nějak se mi jí nedostává.
8. Jsem ochoten vzdát se svého pohodlí.
Chce se mi křičet...Ne!...Nikdy!...
Ale pravdou je, že už mi bylo odebráno. Už nikdy to nebude o nedělním povalování se v posteli až do poledních hodin, protože naše děti rozhodně tak dlouho nespí.
Vypít si v klidu kafe, je možné, jen když jsou děti ve škole nebo školce, není chvíle kdy by něco nepotřebovaly nebo někde něco nezvrhly, do někoho nestrčily nebo prostě jen nechtěly okupovat náš klín.
Už nikdy si nenapustím vanu plnou vody, abych se mohla libovolně dlouho rochňat. Jsem ráda, když na mě zbude trochu vlhka na namočení žínky a když už přece jen nějakým zázrakem z bojleru něco vydojím, všichni potřebují čůrat nebo kadit, zrovna ve chvíli, kdy do vany vlezu.
Pořád mi někdo bere pantofle, vytrhuje mě z mých oblíbených seriálů, volá do školy atd.
9.Jsem opravdu schopen(a) věnovat se plně dítěti?
No jo no, to je otázka všech otázek.
Kdo to má sakra vědět? Vždycky jsem si myslela že ano, ale některé děti mají časem tak přehnané potřeby, že by den musel mít osmačtyřicet hodin a stejně by jste si neurvali kus času pro sebe.
Jak vůbec mohl někdo takovou otázku položit?
Jsem schopna, věnovat se dítěti jak nejlépe to budu umět, tak jak jsem se věnovala našim dětem, ale plně?
Je to vůbec možné, aby při tom člověk nevyhořel hned v prvním roce pěstounské péče? A je to vůbec dobře? Nevychováme z dětí sobecké bytosti, které budou vyžadovat absolutní servis? Tak že nad tím raději přemýšlet nebudeme a odpovíme:
Ano, dám do toho všechno.
10. Jsem ochoten/a se přizpůsobit?
Přizpůsobujeme se pořád. Nic jiného nám totiž nezbývá. Máme zimní i letní čas, zdražují se služby i základní potraviny, roste cena pohonných hmot, ubývají spoje hromadné dopravy, zanikají dříve prosperující firmy a s nimi i hromada pracovních míst, naopak přibývají exekutorské posty, zvedají se daně i doplatky za léky, snižují se naopak prémie a příspěvky na mobility a nikdo se nás na nic neptá.
Člověk je tvor přizpůsobivý, bohužel.
Předpokládáme, že když se někdo rozhodne pro pěstounskou péči, je rovněž postižen mimořádně vyvinutými mateřskými pudy, protože jinak by se raději hrabal v záhonkách, jezdil na výstavy morčat nebo třeba cestoval. Pokud někdo dopustí, ba dokonce touží po tom, aby v jeho pěkném udržovaném obydlí řádila dítka, která nepřivedl na svět, tak je jasné, že se bez dětí cítí tak nějak handicapovaný, jakoby byl neúplný, ochuzený.
O co? To teprve poznáte!
Nejdřív jsme zpravidla ochotní, udělat nějaký ten ústupek, (ba co víc, jsme přesvědčení, že ústupky jsou žádoucí) v podobě zazimovaného, drahého, broušeného skla po babičce a na prázdné místo po tomto rodinném skvostu, nastrkáme raději plyšáky. Když ne my, tak děti určitě. Taky si odpustíme nějakou tu zahraniční dovolenou, protože nic není krásnějšího než pohled do dětských, rozjasněných oček, že? Co je proti tomu dovolená na Kanárech.
V této fázi, tomu všichni bez rozdílu věříme.
Takže přizpůsobit se...ano, to jsme ochotni jistě všichni.
11. Věřím, že přesvědčím okolí, že toto rozhodnutí je správné?
Vůbec netuším, proč bychom měli přesvědčovat okolí, že to co děláme, je správné. Pokud člověk, s kterým o pěstounské péči mluvíme, není nastavený stejně jako my, nikdy to nepochopí. Necítí to stejně. Naopak, dojde k tomu, že se za každou cenu bude snažit oponovat až mezi námi zavládnou napjaté vztahy, které povedou k jediné věci. A to k tomu, že náš oponent(bohužel soused, přátelé, příbuzní...) bude na dětech hledat chyby, číhat na každý jejich prohřešek, aby nám otloukl o hlavu, že měl pravdu. Náš polorómský kluk zase přelezl jeho plot, aby ukradl slepici, co taky čekat od syčáka z děcáku, ještě k tomu černému, vždyť to má v genech!
Naopak doporučujeme nikoho nepřesvědčovat. Pokud už musíme, tak pouze informujte. Okolí vidí jak děti, nebojme se použít to slůvko "rozkvétají" a někteří z nejbližších dokonce sami časem dozrají k podobnému rozhodnutí. Třeba...
12. Nebude pro mě dítě překážkou v profesní dráze?
Řekla bych, že tohle má asi už každý vyjasněné. Ten, kdo žije kariérou a je v práci úspěšný, dost často svůj život zaměří jiným směrem, než je výchova dětí, ať už vlastních nebo přijatých.
A ten, jehož život se neustále točil a bude točit okolo dětí, ten už volbu učinil.
Stejně ve většině případů, dříve či později, s prací sekne docela, protože výchova dětí s deprivacemi, nejrůznějšími poruchami a omezením, je fakt velmi náročná. Pěstouni raději přijmou ještě další dítě, zůstanou doma a věnují se pouze jim a zkoušejí možné i nemožné. Prostě zachránit co se dá.
13. Dovedu si představit, co obnáší výchova dítěte?
Přátelé, promiňte mi ten pesimismus, ale musím odpovědět za vás:
Ne! Tohle si nedokáže představit nikdo!
Jistě, dokážeme si představit, co obnáší výchova zdravého, od narození chtěného a milovaného dítěte.
Výchova dítěte, které prošlo peklem, odmítnutého, zanedbávaného ba dokonce týraného s pošramocenou duší a totálně zničeným sebevědomím, to si prostě dokáže představit jen ten, kdo s takovým dítětem skutečně žije.
14. Dovedu si konkrétně představit, jaké by dítě mělo být
No jasně, malá, zdravá, kudrnatá blondýnečka a modrýma očkama a dolíčky ve tvářích.
A nejlépe s hudebním nadáním po vysokoškolsky vzdělaných rodičích,.
A abychom nezapomněli, bez účasti rodiny, to je třeba vypíchnout, aby nám dítě, po tom co si ho zamilujeme, nikdo nesebral.
Ne, Ne....tak takhle to opravdu nefunguje.
Víme, že takové děti najdeme jen v reklamních šotech na náhradní rodinou péči.
Ústavy jsou plné jiných dětí. Mnohé z nich jsou rovněž pohledné, vlásky vlnité nebo rovné, očka jak letní obloha i hluboká noc, pleť jak mléčná čokoláda či padlý sníh. I ty dolíčky ve tvářích by se našly. Ale mnohem častěji hledejte jizvy po bití nebo popáleninách, prázdný pohled, lhostejnost, nebo citovou plochost.
Jaké by naše budoucí dítě mělo být?
Je asi úplně jedno co si do žádosti napíšete, stejně se nehledá dítě pro rodinu, ale rodina pro dítě.
Když psycholog usoudí, že zrovna tohle dítě vás potřebuje, dostanete ho. A pokud to je jen trochu možné, nikdo mrňouse zpravidla neodmítá. Proč taky, nevybíráte si nové plavky, chcete pomoci dítěti!
Do žádosti uveďte toleranci k věku, etniku, počtu dětí a postižení.
To, že má být holčička podobná Sabině Laurinové a hošík Lukáši Vaculíkovi, to si raději ponechte pro sebe. Stejně k vám nejspíš přiklepnou Sagvana Tofiho.
15. Dovedu posoudit, jaké dítě bych opravdu nedokázal(a) vychovávat?
I to je velmi sporné. Vždy jsem si myslela, že já i moje rodina, přijmeme pouze dítě bílé, protože romské děti jsou jiné, problémové a nikdy bychom je nedokázali milovat.
To jsem taky uvedla do žádosti. Přijmeme děti pouze našeho etnika a bez mentální retardace, protože těmto dětem rozumíme a dokážeme je vychovávat.
Blbost!! Jak jsem byla tenkrát naivní.
První dvě děti k nám přišly skutečně zdravé,bílé a s nimi celá řada problémů.
Jak už jsem se zmínila, na to co máme napsané v žádosti se zas tak moc nehledí, a tak i u nás zakotvily dvě děti jiného etnika a my postupně zjistili, že s těmito dětmi vycházíme mnohem lépe než s těmi, co mají stejnou barvu pleti jako my. Bílá pleť není rozhodně zárukou kvality.
Postupem času se dvou našich dětí projevila mentální retardace a další zdravotní handicapy. Potíž je v tom, že většina žadatelů si přeje přijmout do péče děti co nejmenší, aby si zvykly a sžily se s rodinou, což je jistě dobře, ale má to i svá rizika. Většina dětí je opožděná a v raném věku se prostě nedá poznat zda je to kvůli tomu, že se dítě nemělo možnost rozvíjet, ale v nové rodině všechno dožene, nebo je mentálně retardované a tento stav je trvalý.
A tak přijmete dítě, které se chová a projevuje, přesto že je mu pět let, jako dvouleté a i přes veškerou snahu a nějaké ty pokroky, se jeho vývoj stále zpomaluje až se zastaví úplně.
Máte doma to, co jste nikdy nechtěli. Dítě, které nikdy nedospěje, nikdy si s ním nepokecáte, neproberete hokej ani módní výstřelky, neodvedete ho k oltáři. Ale zároveň máte dítě, které vás bude bezvýhradně milovat, budete pro něj vším a sami k němu bez problémů přilnete.
Opět, dokud to nevyzkoušíte, nebudete vědět jaké dítě vás nejvíce chytí za srdce a pro které jste tou největší nadějí.
16. Mohu upřímně říci, čím mohu být dítěti prospěšný?
To je tedy podnět k přemýšlení. To je mi ale otázka. Čím asi tak můžu být prospěšná(ý) dítěti, které vyrůstá v dětském domově? Že by to byla možnost vyrůst jako ostatní děti, v rodině? V prostředí, kde se nestává na budíček a neusíná při večerce? Kde se jí když je chuť a ne když je zrovna vyhlášená svačina? Nechodí se na procházky v době, kdy si zrovna chce dítě hrát a není naopak vyhlášen polední klid, když má potřebu běhat a dovádět? Nebo, že by to byla naplněná touha mít konečně někoho dospělého pro sebe, moci se k někomu přicucnout, pozvat si domů kamaráda nebo naopak přespat u něj? Jsou to samé, pro nás obyčejné věci, ale pro dítě, které nic z toho nepoznalo, to je něco mnohem víc. Je to šance na normální život.
17. Budu schopen přijmout minulost dítěte?
Kéž bych tu minulost dětí, které jsme přijali do rodiny, znala. Hned by to bylo o kousek snadnější. Věděla bych čeho se vyvarovat, protože s tím mají děti špatné zkušenosti. Možná bych pochopila proč dělají věci, které nám někdy doslova berou dech. Ale netuším, čím vším si musely projít, čeho všeho se na nich jejich blízcí dopustili. Až na pár nic neříkajících drobností nevíme vůbec nic. Děti k nám přišly jak nepopsaný list a jejich příběh se začal psát až u nás. Ráda bych k němu přidala nějaký ten úvod, ale neznám nic z jejich minulosti a tak po malých střípcích z doslechu skládám mozaiku jejich nepovedených startů do života. Při seznamování se s dokumentací dětí s námi nikdo neztrácel čas, aby nám trochu přiblížil, v čem děti žily, co musely snášet. A stejně tak nám v dětském domově, kde děti prožily kus dětství, nikdo nevyprávěl o jejich zálibách, jinakostech či kostlivcích ve skříni. Podstatné je, že i děti svou minulost vytěsnily. Nikdy jsem nezaznamenala žádný stesk po domově, rodičích ani tetách z ústavů. Víme, že za tím stojí citová plochost dětí, které se nenaučili přilnout, věřit a milovat . Berou vše co se jim nabízí, žijí pouze daným okamžikem, jako by včerejšek zmizel v nedohlednu a zítřek nikdy neměl nastat.
O jaké minulosti je tedy řeč? Nemáme problém přijmout minulost dítěte, ale máme problém se k ní dostat. V mnoha případech zůstane neodkryta.
18. Budu umět porozumět jeho pocitům
Tuto otázku považuji za opravdu důležitou a sama nevím jestli to dokážu.
Mockrát jsem se snažila vcítit do dítěte, které přešlo ve starším věku do cizí rodiny a na rovinu říkám je to děs. Hlavně pro něj.
Změní se úplně všechno a mnohdy ne poprvé. Zase jiní lidé, jiná pravidla, jiné okolí.
Změna školy, učitelů, spolužáků i doktora. Některé za sebou mají zanedbávání, hladovění, zneužívání a někdy dokonce i týrání člověkem, který by je měl především milovat.
Osobně vůbec nechápu, jak to ty děti můžou zvládnout. Není divu, že jsou v mnoha směrech jiné, než děti které známe z funkčních rodin.
Nevím jestli budu rozumět jeho pocitům, ale vím, že se o to budu snažit.
19.Budu mít odvahu s ním opakovaně hovořit o jeho minulosti a původní rodině?
Budu s ním o jeho minulosti i původní rodině mluvit, kdykoli o to dítě bude stát. Ráda zodpovím jeho otázky a jsem dokonce ochotná sáhnout i k milosrdné lži. Není nutné aby vědělo, že ho do kojeneckého ústavu přivezli za minutu dvanáct ve zbědovaném stavu, protože jeho rodiče propíjeli rodičák v nedalekém baru. Ale stejně tak jim netvrdíme že se jejich rodiče o ně chtěli starat, ale nepřízeň osudu jim to nedovolila. Naše děti vědí, že se nám nenarodily a že jednou budou mít možnost své vlastní rodiče blíže poznat. Pokud o to rodiče projeví zájem.
Zvláštní je, že děti většinou po ničem nepátrají, alespoň ne v době, kdy jsou malé a plnými doušky si užívají nově získaného rodinného života. To ony zpravidla udělají za svou minulostí tlustou čáru, alespoň dočasně, dokud se sami nezačnou zajímat o své kořeny. Pak jim řeknu všechno co vím, ale obávám se že moc toho nebude.
Zamýšlím se tedy a ptám se sama sebe, jak mi doporučují odborníci v úvodu a docházím k jediné věci. Netuším jestli je moje motivace ta nejsprávnější a jestli mě někdy v budoucnu nějaký problém nepodlomí kolena, co ale vím jistě je fakt, že chci dělat to co umím ze všeho nejlépe a považuji to za smysluplné a to je péče o děti, které to potřebují. Mám pro to podmínky i chuť, neočekávám že to bude snadné, ale vím, že to stojí za trochu té námahy i nepohodlí. Proto jsem tady.
Tento "balíček" obsahuje informace o životě s našimi pěstounskými dětmi
Každý by měl vědět a všichni by měli být "v obraze", jen tak se děti nebudou vracet zpět do ústavů, protože to pěstouni nezvládli.
Není naším cílem odradit jediného žadatele nebo teprve pohrávajícího si s myšlenkou na pěstounskou péči.
Naopak.
Ptejte se na cokoli, nevynechejte jedinou obavu nebo nejistotu. O to lepší náhradní rodiče budete
Takže vy tápající, přemýšlející, uvažující.... žádný strach a směle do toho!
Jen připraveným přeje štěstí a pouze připravená máma s tátou budou ti nejlepší z nejlepších!
PĚSTOUNSKÝ TRENAŽÉR - TÉMA DRUHÉ
25.01.2015 17:56
, zjistíme že na příbuzeneckou pěstounskou péči máme dvojí metr. Prarodiče a jiní příbuzní, kteří mají svá vnoučata či neteře a synovce v péči třetí osoby, tudíž bez dávek pěstounské péče, pravidelně školeni nejsou. a poslání, ale taky zaměstnání, i když ne tak docela plnohodnotné, protože určité jinakosti tu přece jen jsou. Školení k zaměstnání prostě patří, zvláště pokud se jedná o práci s biologickým materiálem . Netuším sice, proč to celá desetiletí bez něj šlo, pěstouni to zvládali dobře a teď to najednou nejde, ale o tom psát nechci. . Takový pěstoun, s trochou nadsázky, uvítá i návštěvu z OSPODu, hlavně že je s kým pokecat o peripetiích s dětmi. . Výklad je nezaujme, neboť většinu toho co se probírá, už dávno nastudovali na internetu, z literatury nebo načerpali z praktických zkušeností dalších pěstounských rodin. V době internetu už není téma, které by civilizovaný člověk z čeledi "PĚSTOUNŮ OSADNÍKŮ", lačnící po vědění a sdílení , nebyl schopen nastudovat nebo probrat s kolegy žijícími i na druhém konci republiky. Možnost posílat si vzájemně odkazy k odborným článkům a publikacím, je prostě vždy po ruce a mezi pěstouny je bohatě využívaná. Stejně jako sdílení kontaktů na odborné lékaře a terapeuty. Nic není nemožné, pokud pěstounská rodina nežije zrovna v pralese nebo v "Malé Dolní" (i když i tam už dnes zřejmě internet mají). Vyjímkou jsou pouze pěstounské rodiny, které z nějakého důvodu, pokrok v podobě elektronického sdílení dat (tedy internetu) do svého obydlí nevpustili, což se občas taky stává. PASIVNÍ PĚSTOUNI trpí při zážitkových technikách a často právě z obavy, že do nich budou zapojováni, odmítají školení jako celek, byť by jim jinak zas až tak moc nevadilo. Představa, že budou součástí scénky na téma " jak vysvětlit pubertálnímu dítku, že po lidech se neplive, aniž by padla facka" je no....řekněme... neúnosná??? Spíš děsná!!! Alespoň pro mě....... Ta facka tam prostě chybí . . Nejsem samotář, nikdy jsem nebyla a nejspíš nikdy nebudu. Z opuštěného ostrova bych odešla třeba pěšky po dně, ale rozhodně bych tam nezůstala. . Jelikož jsem ale "PĚSTOUN OSADNÍK" toho i jiného času bez osady školení pro mě není jen ztrátou času, ale taky místem a časem pro setkání s přáteli. Proto mi školení nevadí zas tak moc, jak by vadilo "PĚSTOUNOVI SAMOTÁŘI z čeledi PASIVNÍCH ", který se družit nechce, vzdělávání ho nenaplňuje a o pauzách by nejspíš konverzoval jen ze slušnosti. Já si při přednáškách pěkně zdřímnu (děti mě neotravují) a při pauzách jsem fit na pokec s kolegy. Jen by to dle mého názoru (opět amatérského) mělo být obráceně. Dvě hodiny pauza a deset minut výklad. To by bylo naprosto super. Na smysluplný rozhovor s přáteli by rozsah dvou hodin bohatě stačil a do těch zbývajících deseti minut by se s přehledem vešlo to co přece jen nevím, protože i přes hodiny strávené samostudiem a bohaté zkušenosti z praxe, se vždy něco nového, najde.
) , pěstoun samotář - čeleď aktivní)